Tak dlouho už se dusím!

Autor: Monika Plocová | 30.6.2016 o 11:53 | Karma článku: 2,94 | Prečítané:  165x

Vyjeli jsme před osmou ranní. Sedím schoulená na sedadle pro spolujezdce. Dívám se, jak mě míjí svět. Nebo je to naopak?

„Budou tam úplně normální lidi, jako jseš ty“, snaží se mě uklidnit. V duchu se ptám sama sebe: „A jsem já vůbec normální?“ Podívám se na něj. Má na čele vrásku. Říká, že je pořád stejný jako před sedmi lety, když jsme se poznali. Nic o mně vlastně neví...

Nemáš hlad? Kroutím hlavou. Na jídlo nemám ani pomyšlení. I tak hodí blinkr a sjíždí k pumpě. Zůstávám sedět v autě.

Hlavou mi běží život jako film. Začalo to, když mi bylo pět. Tehdy zemřela moje milovaná babička, moje útočiště, můj bezpečný přístav. Strašně mě to sebralo.

„Snad, kdybych byla hodnější, třeba by tu ještě byla,“ běželo mi tehdy hlavou. To jsem si vytrhla první řasu. A pak jsem to dělala vždycky, když se mi něco nepovedlo. Mamka se mi smála: „Jednou budeš úplně vypelichaná!“

Ve druhé třídě mi umřel táta. Mamka se zhroutila. Přestala chodit mezi lidi a uzavřela se doma. Vím, že jsem jí tehdy nechtěla přidělávat starosti. Snažila jsem se nebrečet. Nepomáhalo to. Pak jsem ji našla bezvládnou na koberci. Spolykala nějaké prášky. Naštěstí jí sousedka probrala. To už jsem se začala řezat do zápěstí. Tak moc jsem se bála, že zůstanu na světě sama!

Řezala jsem se pravidelně. Žiletkou. Nosila jsem trika s dlouhým rukávem, aby to nikdo nepoznal. Když mi vytékala krev, měla jsem pocit úlevy. Pak jsem to přehnala a řízla se hlouběji. Nezastavila jsem krvácení. Našla mě mamka. Zavolala sanitku. Odvezli mě do nemocnice. Ta příhoda měla jeden klad – mamka si mě začala všímat.

Přinesl mi z benzínky kávu. „A panák by nebyl?“ napadá mě. Netroufám si však vyslovit své přání nahlas. Klepu se. Začíná absťák. Kafe piju na ex. Alespoň něco. Sedl si vedle mně, že pojedem. Chybí nám posledních pár kilometrů. Budeme u cíle. Sama vím, že takhle nemůžu žít dál.

Zastav! Prosím! Šlápl na brzdu v poslední chvíli. Vybíhám k nejbližšímu keři. Chce se mi příšerně zvracet. „Bože, buď se mnou!“ Modlím se. „Proč já hledám Boha až ve chvíli, kdy je mi nejhůř?“ proletí mi hlavou jako blesk.

Zbytek cesty mlčíme. Vlastně spolu mlčíme už hodně dlouho. Do hlavy se mi vrací film. Je to můj život. Jaký bude mít pokračování? Tehdy, po návratu z nemocnice, jsme si s mamkou hodně povídaly. Chodila jsem na psychoterapie. Sblížily jsme se. Řasy mi narostly. Pořezané šrámy na rukou se zacelily. Naučila jsem se brečet.

A teď? Zase mi to nejde. Je to stejné jako tenkrát před lety. Sakra! Kolikrát jsem s ním chtěla mluvit a on nikdy neměl čas! Tak dlouho už se dusím! Zase jsem se několikrát pořezala. Neví o tom. Jen když piju, tak se neřežu! Tak je to prosté. Jak moc mi ta vodka přináší úlevu!

Jsme na místě. Vcházím do domu. Prohlížím si svůj pokoj, svojí postel. Odjel. Přistihla jsem se, jak mi tečou slzy – poprvé po několika letech. Snad je to znamení správného rozhodnutí.

Přichází dlouhovlasá černovláska. „Pojďte ukažu vám to tu! A nebojte, teď už jste v bezpečí.“

 

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Dávajte pozor, kam šliapete. Bitka o Mosul sa vlastne len začala

Islamský štát nemá veľkú šancu ubrániť svoje najväčšie mesto. Zároveň nemá kam ujsť a civilistov berie ako rukojemníkov.

EKONOMIKA

Rumuni aj Bulhari sú na tom s dôchodkami lepšie ako Slováci

Oveľa lepšie vyhliadky má Česko, Poľsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko.

KOMENTÁRE

Vojna proti Islamskému štátu už dávno nie je bojom o územie

Región bude krvácať dlhé roky.


Už ste čítali?