Kdybyste věděli, jak vás mám ráda. .

Autor: Monika Plocová | 6.7.2016 o 12:34 | Karma článku: 1,87 | Prečítané:  137x

V pokoji byla zima, šero a hrobové ticho. Ta nevyřčená otázka se rozprostírala do všech koutů jejího dětského pokoje.

Seděla na posteli s hlavou v dlaních. Z očí jí kanuly slzy. Přemýšlí jen nad tou jedinou otázkou: “Proč?”.
Je časné ráno. Uvnitř paneláku začínal život. Zas tady byl ten vrzavý zvuk jezdícího výtahu. Podívala se z okna na probouzející město. Po zmáčených chodnících chodili lidé. Jaký mají asi osud?

Vedle v pokoji se hádá matka se svým přítelem: “Spratek nevychovaný je to!” křičí on.

Už to nevydržela. Strčila hlavu pod peřinu. Ve vzpomínkách jí ožila doba, kdy ještě žil její otec. Je to pár let. Hrál si s ní a četl jí pohádky. Leze leze po železe…Co je to? Klíč…tatí.. znělo jí v uších. S vykulenými očima a propletenými dětskými culíčky hltala tehdy každé jeho slovo.

“Kdy se vrátíš?” ptala se pak osmiletá dívka svého otce “Až za týden.” Odpověděl. Rovnal si do auta své kufry.

“A proč za tak dlouho?” ptala se holčička rozesmutnělým hlasem. “Protože musím vydělávat korunky. Příští týden za tebou zase přijedu. Slibuju…” “Neodjížděj, prosím…” žadonila malá dívenka. “Musím, přivezu ti něco hezkého. Mám tě moc rád sluníčko moje.” Holčička pak vyhlížela svého otce každý den, ale nevrátil se. Už nikdy se nevrátil…

Těch jeho posledních slov měla plnou hlavu. Proč jsi odešel? Slíbil jsi mi, že se vrátíš… Ty jsi to slíbil! Proč dospěláci slibují, když nemůžou slib splnit? Proč jsi mě tu nechal samotnou? Proč tatínku?

Hádky vedle v místnosti ustaly. Otevřela dveře do obýváku. Nikdo nikde…Jen na zemi se válelo oblečení. Na stole byla láhev od rumu, v popelníku dohořívala cigareta. Z koupelny byl slyšet pláč. Opatrně prošla obývákem. Zakopla o prázdnou láhev. “Do prčic…”! ulevila si. Zaklepala na dveře do koupelny.

“Mami? Jsi tam?” Nic…”Mami? Tak jsi tam? Já vím, že tam jsi, tak mi otevři.” prosila.

“Vypadni…Běž pryč!” ozvalo se z koupelny rozechvělým hlasem “Mami? Co je?” žadonila.

“Neslyšelas? Vypadni! Táhni! Stejně je to tvoje vina! Kdybys nebyla, nehádali bysme se! Běž! Vypadni!”

Co? Dívka zděšeně hleděla na dveře. Byl to zlý sen. Co je moje chyba? Co jsem provedla? Vždyť jsem nic neudělala. S matčiným přítelem se přece nebavím! Vběhla do svého pokoje. Práskla za sebou dveřma.

Udělám co chtěla. Rychle se oblékla. Podívala se do zrcadla. V odraze viděla sedmnáctiletou dívku. Dlouhé blond vlasy jí padaly na ramena. Její modré oči byly zahaleny za mlhu ronících se slz. Stačila zahlédnout rozmazanou řasenku okolo očí. Rychle si začala stírat rozmazaný make-up, ale moc to nepomáhalo. Kašlu na to!

Vyběhla ven z bytu. Seběhla schody ze sedmého patra a už stála venku. Zhluboka se nadýchla a začala vybírat směr své cesty. Chodila dlouho. Měla pocit, že se za ní každý otáčí. Znovu a znovu se ve svém nitru vracela ke svému otci. Proč? Proč jsi mě opustil? Proč jsi mě nechal na tomhle světě samotnou?

Pak stála na mostě a přes zábradlí se koukala dolů. Jaké by to bylo skočit tam dolů? Nechat všechny starosti tady. Jaké by to bylo na nic nemyslet a jen tak letět? Byla na všechno sama. Ne, teď a tady ne! Až někdy jindy!

Asi po pěti hodinách se vracela uličkami mezi těmi všemi paneláky. Jsou to bezbarvé nudné krabice. Pak vstoupila do té své. Nastoupila do výtahu a zmáčkla sedmičku. Výtah se ale nerozjel. Někdo rázně otevřel jeho dveře. Přistoupily k ní dvě dívky. Obě se smály. Asi nikdy nepoznaly co je to mít strach, přijít o někoho blízkého. Dívky se teď začaly ještě hlasitěji smát. Sklopila svůj zrak a koukala se na špinavou podlahu výtahu.

Doma bylo pusto a prázdno. Vběhla do svého pokoje. Pustila si svoji oblíbenou, smutnou písničku. Lehla si na postel a podívala se na starou fotku, na které se s mámou a tátou smějí do objektivu. “Kdybyste věděli, jak vás mám ráda!” To byla její poslední slova. Pak vyndala z nočního stolku žiletku….

Při své terapeutické praxi jsem se setkala s matkou této dívky. Léčila se ze závislosti na alkoholu. Její dcera se pokusila vzít si život. Naštěstí ji ona, matka, našla včas. Dnes po dvou letech je dcera stále v psychoterapeutické péči odborníků. Matka úspěšně abstinuje od alkoholu. Spolu s dcerou pracují na nalezení cesty k sobě. Obě se teprve teď smiřují se smrtí jednoho člověka – partnera a otce, který zemřel před více než deseti lety.

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Dávajte pozor, kam šliapete. Bitka o Mosul sa vlastne len začala

Islamský štát nemá veľkú šancu ubrániť svoje najväčšie mesto. Zároveň nemá kam ujsť a civilistov berie ako rukojemníkov.

EKONOMIKA

Rumuni aj Bulhari sú na tom s dôchodkami lepšie ako Slováci

Oveľa lepšie vyhliadky má Česko, Poľsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko.

KOMENTÁRE

Vojna proti Islamskému štátu už dávno nie je bojom o územie

Región bude krvácať dlhé roky.


Už ste čítali?