Příběhy dětí

Autor: Monika Plocová | 27.7.2016 o 7:37 | Karma článku: 5,32 | Prečítané:  171x

S třináctiletou Josefinkou jsem se seznámil ve chvíli, kdy byla ještě umístěna v psychiatrické léčebně pro pokus o sebevraždu.

Její maminka mě poprosila o pomoc. Dětem se v rámci své terapeutické práce věnuji několik let. Jsou to ti nejvnímavější klienti. Krásná je jejich spontánnost a bezprostřednost. Řeknou, co opravdu cítí bez jakýchkoli předsudků. Naslouchají. Spolupracují.

Pocity dětí

Maminka ji ke mě přivedla během jedné z povolených propustek. Viděl jsem drobnou a třesoucí se dívku. Její dlouhé vlasy ji dělaly o něco mladší.

Vždy je pro mne důležité navázat kontakt. Povedlo se. Po několika větách odbourala ostych a vyprávěla mi o tom, co prožívá. Nejprve odpovídala způsobem, který se naučila v léčebně. Stroze s obavou, jestli řekne to správné. Když jsme spolu začali malovat pomocí mé speciální techniky, začala mluvit o svých pocitech. Měl jsem pocit, že snad poprvé v životě se jí někdo ptá na to, jak se cítí.

To bude dobrý?

Už během prvního setkání se nám společně začal otevírat příběh Josefínky, vlastně zatím jeho část.

Matka s otcem jsou rozvedeni. Vlastní otec se Josefíně vyhýbá. I tak, v rámci porozvodového ujednání péče o dítě, je k němu nucena pravidelně jezdit. Druhým mužem v rodině je otčím. Ten ji ponižuje. Ona neustále snáší jeho výtky a vztek. Děda se hněvá na celý svět a peskuje všechny okolo sebe. Ve škole Josefína čelí útokům ze strany spolužáků, nepochopení učitelů. Máma s babičkou jí odbudou slovy “to bude dobrý”. Nikdo z důležitých lidí v jejím životě nevnímá, co opravdu prožívá. Nikdo nevidí, neslyší. Nic neudělá. Ale ano, jedna bytost slyší. Světlou výjimkou je nevlastní děda, který se jí zastává, povídá si s ní a naslouchá jí. To je ale pro dítě samotné i jeho vývoj zoufale málo.

Má jedinou přítelkyni, ta je z internetu. Má podobný život, ale také bez řešení.

A vlastní pohled na sebe?

Josefína se vidí jako tlustá (já vidím nit), hnusná, trapná, k ničemu. Ona může za všechno co je špatně. Je o tom přesvědčená tak, že uvěřila vnitřním hlasům a sáhla si na život.

Bezpečí a potřeby dítěte

Tento příběh není vůbec ojedinělý. Podobnost životů některých dětí je až překvapující. Mají ještě jedno společné. Když se pak ocitnou v psychiatrické léčebně, uleví se jim.

Čas strávený v léčebně popisují někdy jako otravný, špatné zacházení ze strany personálu, nuda, atd… Ale cítí zde bezpečí, na rozdíl od prostředí ze kterého přišly. Cítí částečně sdílené přijetí od ostatních. To však není řešení. Dítěti je třeba pomoci odstranit zátěže a vznikající traumata, jít ke kořenům problému. Umožnit dítěti, aby dělalo to co má rádo a vnímat jeho skutečné potřeby.

Příběh z praxe napsat Standa Titl, terapeut z Centra Moniky Plocové

 

Realita dětí za mřížemi psychiatrie

V psychiatrické léčebně jsem pracovala 10 let, konkrétně na oddělení závislostí. Chodívala jsem okolo dětského pavilonu. Potkávala jsem děti, mluvila jsem s nimi. Povídaly o tom, jak je to doma strašné - máma pije, otec matku bije. Časté je psychické týrání, nepřiměřené tlaky na dítě, svážení problému rodiči na dítě a jeho existenci, hlídání chůvami, kdy matka chybí. Nastávají útěky dětí z domovů do party, k alkoholu, drogám, záškoláctví, krádežím. A co víc? K zoufalým pokusům odejít z tohoto světa. Za tu dobu 10 let nejedno dítě, které jsem potkávala, pak skončilo po opakovaných pobytech na dětském oddělení u nás, na závislostech pro dospělé s těžkou závislostí na některé z návykových látek.

To, že na psychiatrii za mřížemi se dítě nerozvíjí, neb se zde nejde ke kořenům problému a příčinám problému, to opominu. Ano, je to systém. Bohužel. Ale v systému jsou lidé, kteří se rozhodli pomáhat druhým. A to už na systém svádět nejde. I když děti v tomto prostředí jsou radši než doma, přála bych si, aby se jednou začalo pracovat se zachyceným dítětem tak, aby i toto dítě mělo možnost rozvíjet se a vyrůst v kvalitní osobnost. Zvrátit nezdravý vývoj dítěte vhodnou terapií a lidským zájmem personálu, jeho všímavostí a laskavým přístupem. Aby první pobyt na psychiatrii neznamenal pro dítě pokračováni v asociální cestě bez dalšího vývoje s odkazem na jeho psychiatrickou škatulku.

A na závěr?

Základ života, jeho výchovu, podmínky pro jeho vývoj, předávají dítěti rodiče. Děti za výchovu rodičů nemohou a přesto jsou to ony, které jsou trestáni.

Monika Plocová

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Dávajte pozor, kam šliapete. Bitka o Mosul sa vlastne len začala

Islamský štát nemá veľkú šancu ubrániť svoje najväčšie mesto. Zároveň nemá kam ujsť a civilistov berie ako rukojemníkov.

EKONOMIKA

Rumuni aj Bulhari sú na tom s dôchodkami lepšie ako Slováci

Oveľa lepšie vyhliadky má Česko, Poľsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko.

KOMENTÁRE

Vojna proti Islamskému štátu už dávno nie je bojom o územie

Región bude krvácať dlhé roky.


Už ste čítali?